Poprvé do Mongolska

Jet prověřovat možnosti lesnického projektu do Mongolska v druhé polovině listopadu není zrovna nejlepší nápad, ale nebylo na vybranou. Chvílemi jsem čekal, že za stromem vykoukne docent Chocholoušek a hodí na nás sítě. Jelikož jsem se chtěl principiálně vyhnout Rusku, letěli jsme s Turkish Airlines přes Istanbul a s mezipřistáním v kyrgyzském Biškeku. Tam se během hodinky člověk po pětihodinovém letu z Turecka protáhne a navíc je tam celkem levná „ohnivá voda“, na přežití v podmínkách nejistých kuchyní v jurtách.

Hlavní město Ulánbátar (Rudý bojovník), je město, kde bydlí asi ¼ všech obyvatel země, kterým vede ve směru východ – západ jedna hlavní ulice (ulice Míru), což je asi jediný jednotící prvek města. Jinak se město rozrůstá podle prvního pohledu naprosto živelně, všude se staví panelová sídliště, i když podstatně pohlednější něž za socialismu. Kolorit města dokreslují rozsáhlá „jurtoviště“, která tvoří předměstí. Pastevci opouštějí houfně tradiční způsob života a stěhují se do hlavního města. Jsou chudí, tak si sotva pronajmou, nebo v lepším případě koupí pár čtverečních metrů půdy, na kterých si postaví jurtu. Časem se stane místem pro život dřevěný domek, ale jurta zůstane. Jelikož je takovýto rozvoj města vzhledem k lokálním topeništím využívající uhlí nepřijatelný, vláda podporuje masově výstavbu panelových domů s centrálním vytápěním a hypotéky, které snad umožní tento kardinální problém země vyřešit.

Jednání jsme zahájili představením projektu na našem velvyslanectví, kde nás přijala paní velvyslankyně Ivana Grollová. Mimo jiné nás upozornila na prohlubující se finanční krizi, do které se země dostala mimo jiné i díky celosvětovým poklesům ceny uhlí a která právě zapříčinila i pád vlády. Doporučila nám orientaci na soukromý sektor, pokud to bude možné, jelikož spolufinancování projektu státem v době pády vlády, bude velkým problém a na nutnost mít jasno, kdo bude výsledky našeho projektu užívat po jeho skončení.

Dále naše kroky vedly k našim hlavním budoucím partnerům, MŽP a FRDC. Na ministerstvu nás přijal ředitel divise zachování a obnovy lesa pan Banzragch. Přítomen byl i ředitel FRDC, pan Gantulga. Pan ředitel Banzragch zdůraznil velkou potřebu dlouhodobé spolupráce s ČR v oblasti lesnické genetiky a dalších oblastech lesního hospodářství, které by nemělo být ohraničeno jen třemi lety projektu a vyzvedl význam Křtinské deklarace. Probírala se možnost vybavení školky FRDC v Ulánu a byla vyslovena žádost o nastavení evropských standardů pro laboratoř pro zjišťování kvality semene, která je také v režii FRDC. Projekt by se měl zaměřit na dvě hlavní dřeviny, borovici a modřín a byla vyslovena velká potřeba založení prvního modelového semenného sadu modřínu v Mongolsku, včetně zapojení místních odborníků regionálních poboček FRDC a jejich školení během projektu ve všech jeho odbornostech. Pan ředitel zmínil i problémy s luštěním borovice. Náš návrh projektu na základě návrhů na rozšíření ze strany ČRA zněl zhruba takto. Projekt vidíme nyní ve třech okruzích – OPRL, genetika, lesní školka + zalesňování, včetně novinek dnes vyřčených – laboratoř + semenný sad. V prvním roce by proběhla rekognoskace v oblasti OPRL, výběr porostů pro sběr osiva a stromů pro odběr roubů pro semenný sad a za spolufinancování vybraným partnerem by se vybavila technologií lesní „vzorová“ školka. Druhý rok bychom se zaměřili na tvorbu vzdělávacích materiálů, provoz školky, roubování a založení semenného sadu, výběr plochy pro druhou školku a její výstavba z prostředků MNG (pouze technologie z ČR). Třetí rok by probíhalo vzdělávání v rámci university Darchan a učiliště v Suchbátaru, zaškolování, případný technologický dohled nad výstavba třetí školky již plně z prostředků MNG, předání provozů do MNG správy, práce s veřejností, závěrečný workshop pro odborníky ze všech částí MNG. Možností nad rámec projektu, je uspořádat zde workshop pro signatáře Křtinské deklarace, pokud by se na podobný workshop sehnaly externí finance.

Na návštěvu MŽP navazovala cesta do FRDC. Zde jsme poznali dalšího partnera, pana Ganzorika, ředitele pro školky a pro zalesňování a se kterým jsme nejdříve odjeli do školky. Školka FRDC leží na okraji asi 60 ti hektarového pozemku na dně jednoho z bočních údolů na severním předměstí Ulánbátaru. Tvoří jí jedna velká garáž, malý domeček, kde je sklad osiva, kam chtějí přesunout laboratoř, která nyní sídlí v pronajatých prostorech ve městě, jurta, sněžná jáma a několik foliáků. Část pozemků je pronajat soukromé zahraniční firmě UBT, která má očividně na svém území, kromě obrovského, automatem spojeným s meteorologickou stanicí řízeného skleníku za 1 mil USD, větší pořádek, než státní část. Je škoda, že ač se zaměstnanci státu pohybují po pozemcích soukromé firmy naprosto přirozeně, pozemky nejsou ani odděleny plotem, tak si inspiraci v podobě pořádku k sobě nepřenesou. Zjistili jsme cenu foliáků, okoukly základy závlah, jelikož většina již byla před zimou uklizena, viděli desítku terénních UAZů, zarůstajících buření, o kterých ale říkali, že na jaře budou rozděleny do regionálních jednotek a desítku malých čínských traktůrků s vleky a nějakou výbavou s údajně stejným osudem.

Po návratu do kanceláře pana Gantulgy jsme se zajímali zejména o podobu a dostupnost lesních hospodářských plánů (LHP), chemických přípravků a pravidel pro oblast lesnické genetiky. Podoba LHP je díky vlivu SSSR stejná, jakou jsme viděli na Kamčatce. Zde dnes již je mají údajně v GIS formě. Obdrželi jsme část seznamu povolených chemických přípravků. S případným dovozem nepovolených je údajně velký problém. Ve chvíli kdy píši tyto řádky a s vědomím problémů s vízy, o kterých se místní partneři jako o problému nezmiňovali, tak si je ani neumím představit… Také jsme obdrženy návrh pravidel z oblasti lesnické genetiky, které zpracovali botanici, a po diskusi by měly být zapracovány do lesního zákona.

Nastoleno bylo také téma školky. Poté co jsme viděli ve školce stávající a také vzhledem k její poloze, kde je vystavena bez jakékoli ochrany lesních porostů v okolí všem extrémním vlivům počasí, kdy v Ulánu může být v létě +40 a v zimě – 40^o C, se nám jeví tato lokalita jako naprosto nevhodná. Pan ředitel Ganzorik vyjmenovává další možné lokality:

• údolí řeky TUUL (povodí řeky = 3% plochy MNG), 100 km na severovýchod od UB. V další debatě lokalita vyloučena jako první vzorová školka, jelikož jsou lesy poměrně daleko a je zde jen – NP Terelč a ne hospodářské lesy, kde by se dalo předvést zalesňování.
• Lokalita university v Ulánu v okolí Batsumberu – letní kemp a malá školka, asi 60 km na sever. Po osobní návštěvě vidíme, že prostor pro školku je omezený už nyní. Musela by se najít poblíž úplně nová plocha. Poté by lokalita v bočním údolí pod lesem byla reálná.
• Šarin-Gol – pracuje zde starší nadšený člověk, dřívější profesor na universitě. Později zpochybněna jako vzorová školka, jelikož zde není moc prostoru pro rozšíření, ale jsou zde úspěšné výsadby a další školka je nedaleko. Jak se později ukázalo, oním člověkem je pan Dr. Tsedendash a školkou nedaleko, školka družstva Sharingol.

 

K návrhům sdělujeme naše stanovisko, že potřebujeme v rámci projektu zajisti celou linku. Předmětem projektu by měla být linka počínající výběrem geneticky vhodných porostů, přes sklizeň semen, lesní školku až po péči o zalesněné plochy. Sadební materiál se musí vracet do oblasti získaného semene, nutné najít oblast, kde bude instalace celé technologie možná a úplná.

 

Mongolsko je země, kde pracuje mnoho rozvojových organizací, jak mezinárodních pod hlavičkou OSN, jako třeba FAO, tak národních, jako třeba německá GIZ. Ta zde má přes 100 zaměstnanců, lesnictvím se zabývá jen malá část z nich. GIZ reprentovaná vedoucím dlouhodobého projektu panem Klaus Smith-Corsitto. V jeho kanceláři představujeme obrysy projektu a získáváme informace o rámcových úlohách donorů v Mongolsku, doporučil nám kontakty zejména s UNDP a s UN REDD+, a konkrétní úloze GIZ v rámci mongolského lesnictví. GIZ připravuje pro Mongolsko změnu lesního zákona v oblasti genetických zdrojů a „Forest strategy“, provozují tři lesní školky a zpracovávají videa. Pod jejich vedením proběhla NIL, která se začne v roce 2015 zpracovávat. Šéf projektu GIZ zdůraznil, že budeme mít velké problémy se spolufinancováním, GIZ musel mnoho projektů pozastavit. Na závěr jsme oboustranně vyjádřili potřebu a zájem spolupracovat.

O víkendu jsme nejen navštívili jedny z mála socialismus přeživších budhistických památek v hlavním městě, ale zajeli se podívat i do !oprvdového lesa“.

památekKromě návštěvy MŽP, FRDC a GIZ, nás paní velvyslankyně Ivana Grollová seznámila s manžely, kteří oba studovali v ČR a v Mongolsku se věnují podnikání ve zpracování obilí (firma Altan Taria – Zlatý klas), a mimo jiné ukazují místním pastevcům, že se z nich mohou stát v určitých oblastech Mongolska i úspěšní farmáři.

Po týdnu v Ulánu jsme se přesunuli na sever do 200 km vzdáleného Sharingolu a Dachanu. Sahringol je malé okresní město plné paneláků v těsné blízkosti obrovského povrchového dolu na uhlí. Posledních 30 km z asfaltky vedoucí z Ulánu do Ruska je nutno jet po vyježděné stepy. Okresní město má spojení s civilizací jen železnicí, pro odvoz uhlí a podobnými (ne)komunikacemi. Na kraji města na benzínce nás uvítala velmi energická paní Oyuntuya a po chvíli jsme již uháněli dalších 30 km kolem hald zlatých dolů na východ na kraj rozsáhlých lesů jižní tajgy, které sahají až do provincie Chentí na východě země, kde se mění ve stepy přecházející do Číny. U malé říčky na kraji řídkých borových lesů má družstvo malou školku s dřevěným domem, kde bylo připraveno pohoštění. Školka je jednoduchá, bez jakékoli mechanizace a technologického vybavení, ale je z ní cítit znalosti místních podmínek a nadšení pro věc. Jsou zde borové a modřínové semenáčky a jednoleté sazenice včetně dalších, které se budou na jaře vysazovat. Školka produkuje prostokořené sazenice. V pozdním odpoledni, kdy teplota klesla již na -16^o C nás paní Oyuntuya zavedla k panu doktoru Tsedendashovi, který v šedesáti letech skončil na universitě, opustil Ulán a žije v divočině v malé dřevěné chatce, za níž má malou školku a v bezprostředním okolí úspěšné výsadby. Je vidět, že paní Oyuntuya má dobrého učitele. Pan doktor nás provedl po školce a uctil vařenou gazelou, kterou ulovil před nedávnem v Gob. Ujistil, že je na netu, načeš odhrnul několik věcí a ukázal monitor. Vše provozuje díky solárnímu panelu a baterii. Poté vzpomínal, jak za ním v létě přijela manželka s dcerou…

Již za úplné tmy a značného mrazu jsme absolvovali návštěvu malé pily, která stojí v Sharingolu v bezprostřední blízkosti domu paní Oyuntuyi, kterou obsluhovali za

skromného osvětlení asi 4 dělníci a na které řezali krásné borové výřezy. Poté jsme ještě shlédly čínskou linku na pelety, které dělají ze zbytků z pily a truhlárnu, která však stojí, jelikož nemají dost dělníků. Poté jsme se přesunuli za „průvodcování“ syna paní Oyuntuyi do Darchanu. Byl to jedný způsob, jinak bychom v noci cestu rozhodně nenašli, ačkoli jsme měli řidiče, ale z Ulánu. Před cestou ještě paní Oyuntuya volala gubernátora provincie Darchan-Uul a druhý den jsme dopoledne seděli v jeho kanceláři a představovali záměry projektu, které se postupně díky novým kontaktům a okolnostem rozrůstaly. Dobré kontakty, říkali jsme si…

Pan gubernátor na schůzce prohlásil, že pokud vybereme pro spolupráci a dovybavení školku družstva Domogd Sharingol, tak provincie zajistí nutnou spoluúčast. Jednání se účastnila místní televize a po jednání bylo krátké interview. Redaktorka se představila dobrou češtinou, studovala žurnalistiku na Karlově universitě v Praze. Podobně dopadlo i jednání na universitě. Universita se zabývá výchovou odborníků v mnoha odvětvích včetně zemědělství a nyní i lesnictví. Součástí university je i výzkumné centrum. Po úvodním

setkání s panem rektorem, prorektorem a vedoucí výzkumného centra jsme se jeli podívat do oblasti Zulzaga, která leží asi 20 km východně od města a je pro něj i rekreační oblastí. Stepí bez jasné cesty jsme asi po půlhodině dojeli do řídkého borového lesa na písečné duně nad říčkou. Stejnou říčkou, která pramení nad školkou družstva Sharingol. V řídkých borovicích je zde několik dřevěných domků a chatek pro letní rekreaci. Místo je to krásné, ale školka by musela být na velké ploše, jelikož jsou zde jen menší plochy bez stromů, což by prodražilo závlahy. Lokalita má elektriku a poblíž je i vrt na pitnou vodu. Zálivková voda by se musela čerpat z asi 400 m vzdálené říčky a to s převýšením cca 70 m. Již ne tak krásné, ale pro školku jistě vhodnější byla plocha dole pod dunou u říčky. Pastviny s meandry, místy porostlé břízou a jilmem (Ulmus pumila) sice již nejsou v pronájmu university, ale to údajně není problém.

Další dva dny jsme strávili prohlídkou úspěšných výsadeb borovice lesní na rozlehlých plochách jihovýchodně od města Suuchbátar na severní hranici s Ruskem a výběrem případné plochy pro školku u firmy Altan Taria. Borové mlaziny se zbytky starších jedinců s příměsí břízy rostou na ploše cca 70 600 ha, z čehož borovice pokrývá přibližně 70%, která byla dlouhodobě pod tlakem opakujících se požárů a nelegálních těžeb, kterou asi v roce 2002 vyhlásilo MŽP za chráněnou oblast borovice. Úspěch vyžadoval nejen vybudování školek, ale zejména dohodu s obyvateli, místními pastevci. V oblasti platí absolutní zákaz pastvy. Jejich stáda jsou největším nebezpečím výsadeb a zřejmě i hlavní příčinou žalostné úspěšnosti výsadeb v zemi. Výsadby nám ukázal šéf celého projektu, který už postavou vzbuzoval respekt a pohledem by snad mohl řezat diamanty. Celkem mu věřím, když říká, že s místními lidmi se dohodl. Plocha se částečně obnovila přirozenou cestou. Umělá obnova proběhla na ploše 20 300 ha a to zejména borovicí, ale i modřínem (Larix sibirica) a to zejména na úpatí hor na jihovýchodním obzoru. Většinu aktivit financuje stát prostřednictvím MŽP, ale např. 2 700 ha bylo zalesněno z korejského projektu. Sazenice borovic sázejí do řad 1 – 2 m od sebe. Řady jsou od sebe 3 – 4 m, což znamená cca 2 500 – 3 000 ks/ha. Jde o nejúspěšnější velkoplošné výsadby v Mongolsku.

V hotelu firmy Altan Taria by se dalo jíst ze země. Hotel je vybudouván zejména pro potřeby firmy a je v areálu zrekonstruovaného velkého mlýna v centru Suchbátaru. Firma funguje na světovém standardu. U večeře jsme Mikovi, zástupci ředitele mlýnu řekli, že nám nejde internet. Po krátkém telefonátu nám oznámil, že než dojíme, tak bude vše v pořádku. A bylo. Ještě v Ulánu nám paní Tsatsral, spolumajitelka firmy, která u nás studovala práva, krásnou češtinou vypráví historii firmy. Zdevastovaný mlýn v Suuchbátaru koupili v privatizaci, jako první. Pracovali s manželem, který má ČVÚT v Praze, 12 hodin denně.

---